Moje výprava za poznáním Slovenska
I tak by se dala nazvat reportáž, ve které bych Vám chtěla přiblížit krásný výlet, kterého jsem se se svou třídou zúčastnila na začátku letošního školního roku.
Všechno začalo ve středu 12.září v deset hodin večer, kdy jsme plni očekávání vyráželi s autobusem od našeho Gymnázia směr Spišská Stará Ves na Slovensku. Čekala nás 8-mi hodinová cesta spící českou krajinou, a tak se každý více či méně snažil spát, aby nabral síly do nového dne. Já měla to „štěstí“, že pokaždé když se mi podařilo usnout, tak se zastavovalo na nějaké benzínové stanici a polovina autobusu se jala jít prozkoumat tamní záchody, takže spánek zmizel kamsi daleko. Ale nakonec se mi podařilo usnout na 3! hodiny někdy nad ránem a když jsem se pak probudila, myslela jsem že stále sním! Náš autobus se šplhal do prudkého kopce, kolem ani památky po civilizaci i stromů ubylo, jen v mlžném oparu, ozářené vycházejícím sluncem, se koupaly hory – Vysoké Tatry.
„Já jsem vážně na Slovensku!“, došlo mi v tu chvíli a tohle rozpoložení mi už nedalo usnout. Bylo asi 5 hodin ráno, když náš řidič zastavil na parkovišti těsně pod horami a celý autobus honem dospával co se dalo. Po šesté už byli všichni na nohách a po nezbytné ranní hygieně jsme se pěšky vydali zdolávat vrcholy. Naší první zastávkou bylo Popradské pleso, ze kterého jsme šli po horské pěšině nahoru – k Štrbskému plesu. Řekla bych, že právě v téhle době si mě Tatry získaly pro svou nespoutanost, divokost a krásu. Od Štrbského plesa jsme šli asi hodinu stále z kopce, což bylo pro mnohé snad ještě horší než do kopce, a pak jsme nasedli do dopravního prostředku zvaného električka, který nás krásně provezl po vrcholcích hor a který nás také dovezl až do Tatranské Lomnice.Tam nám byl dán rozchod a po nakoupení suvenýrů jsme odjeli směr Spišská Stará ves, která se stala na těch pár dní naším domovem. Po večeři si několik sportovně zdatných jedinců, za mohutného fandění ostatních, stihlo zahrát s výběrem místního gymnázia volejbal a pak už nastal večer a s ním na všechny padla únava. Odchod do postelí byl tou nejlepší volbou.
V pátek se naším cílem stal nejprve místní gympl, po kterém nás provedli tamní studenti. Poté nás čekala asi hodina a půl cesty do Dobšínské ladové jaskyně. Musím říct, že to opravdu stojí za vidění – co takový led dokáže. Další zastávkou se stalo město Levoča s chrámem Sv.Jakuba, kde je nejstarší a největší dřevěný oltář ve střední Evropě. Z Levoče jsme jeli na největší zříceninu, na Spišský hrad. Kdo už tam někdy byl, tak mi musí dát za pravdu, že je tam moc hezky a dýchá na Vás atmosféra z dob dávno minulých. Pro někoho se však největší událostí dne stala projížďka po romské vesnici, kde Vás na první pohled udeří do očí velká spousta dětí mávající na autobus,ale hlavně ten kontrast kdy je téměř na každé chatrči (a slovo chatrč je opravdu namístě) nový satelit. Po návratu do Spišské Staré vsi se většina tancechtivých spolužáků vypravila na místní diskotéku a ti zbylí se vydali do pizzerie nebo do říše snů.
Sobotní ráno nás zaskočilo mlhou a deštěm, což nebylo zrovna ideální počasí pro zdolání 15-ti kilometrového úseku řeky Dunajec na lodích (nebo spíš vorech) zvaných pltě. Nejprve jsme se však pohledem rozloučili s naším ubytovatelským městečkem a pak už vážně nastal čas na překonání sebe samých. Nastoupili jsme do pltí a užili si dvouhodinovou cestu plnou deště a zimy. Ale nenechte se mýlit, mě osobně se ta cesta moc líbila a jestli bych měla někdy možnost si ji zopakovat, tak určitě neváhám! Celí unavení, ale šťastní jsme se ocitli v autobuse, který za tři hodiny překročil hranice a udělal tak definitivní tečku za naší výpravou za poznáním krás Slovenska.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.